Ve hvězdách - 3. kapitola

30. března 2010 v 22:22 | complete geek |  Ve hvězdách
Tak jsem tu zase s další kapitolou, bohužel po strašně dlouhé době. Sice to nikdo nečte, ale co. Přidávat budu asi dost nepravidelně, ale posnažím se. Geek

Simonka otevřela oči do moderní stříbrné, ale divně tvarované místnosti. Zavadila zrakem o vysokého mimozemšťana a v tu chvíli jí to začalo všechno docházet. Byla v kosmické lodi a letěla s Arinem k němu domů. Zděsila se, protože přece nemůže být někde s úplně cizím člověkem a ani neví kde. Měla by být doma v posteli, nebo možná už ve škole, ne tady.
"Já myslela, že to byl jenom sen!" Arin se otočil a přestože se mile usmál, vypadal nervózně. "Už ses probudila, to je dobře. Máme tu nějaký problém." To Simču probralo už úplně. "Problém? Cože? Já musím domů! Kdybych věděla, že se mi to nezdá, nešla bych." To Arina znepokojilo, ale přesto s klidem odpověděl: "Neboj se, vrátíš se včas do školy." Při téhle větě se pobaveně usmál. "A co ten problém? Je to vážný?" Simča se nenechala jen tak odbýt.
Arin zapřemýšlel, jak by to formuloval a pak nejistě začal: " Přesunuli jsme se do trošku nepříjemné oblasti. Bývají tu piráti. Jedna jejich loď tu je a zatím nevím, jestli o nás ví." No tohle nám ještě scházelo, pomyslela si Simča. "Takže nás ještě k tomu zajmou piráti. To je super," dodala se sarkastickým úšklebkem. "Nebude to tak zlé," uklidňoval ji mimozemšťan. "A nemůžeme zas do toho jaksetomuříká - hyperprostoru a utéct jim?" "To není tak jednoduché, tady se to nedá. Je tu moc věcí, do kterých bychm mohli narazit. Proto se tu taky zdržují piráti." Jakmile to dořekl, obrátil pohled k rozsvícené obrazovce a obličej mu zkřivil bolestný výraz. "Vědí o nás," hlesl.
Simča nevěděla, jak moc se má bát, ale podle Arinova zoufalého výrazu to vypadalo dost zle. Začal něco vyťukávat na obrazovce a loď trochu změnila směr. Simča si všimla, že se v dálce objevila nepatrná stříbrná tečka blížila se k nim.
O chviličku později už byla pirátská loď připoutaná k jejich a Simču i Arina vedli spoutané do malé cely, kde jim sundali pouta. Nechali je tam a zavřeli za nimi pevné dveře. V místnosti byla dvě jednoduchá lůžka a stolek s lahví vody a dvěma kusy nějakého pečiva. Podlaha byla sice čistá, ale velice studená. "Co s námi bude?" zeptala se Simča, přestože jí to přišlo trochu moc klíšédní. Teď opravdu na složité formulace otázek nebyl čas. Nebo asi byl, ale chtěla se to dozvědět co nejdřív. "No, nic moc. Můžeme doufat, že nás vyloží na nějaké planetě a dostaneme se odtamtud na Rifon. Svoji loď už asi ale neuvidím," odpověděl Arin. Simča sice věděla, že tahle otázka asi není úplně vhodná, ale zeptala se. "Byla drahá?" Trochu ji zaskočila odpověď: "Ani ne, ale i levná loď je pro běžného člověka těžko dostupná. A takovéhle se stejně už nedělají."
Simča se opřela v rohu o zeď, zavřela oči a přemýšlela. Je daleko od domova s někým úplně cizím, je na pirátské vesmírné lodi a v lepším případě bude prodaná do otroctví. Mimozemšťan seděl kousek dál od ní a když otevřela oči, viděla, jak hledí do prázdna a usilovně se soustředí. Asi se snažil vymyslet, jak se odsud dostat. Ačkoli jí to přišlo nesmyslné, Simče to tu bylo celkem pohodlné a výjimečně ji nepřepadala panika. Aspoň se pořádně vyspí a odpočine si. Jestli jí pak odvezou na nějakou civilizovanou planetu, tak se snad najde někdo, kdo jim pomůže. Přesunula se ke stolku a trochu se napila vody. Přivoněla si k chlebovitému pečivu a zakousla se do něj. Trochu snědla a šla si lehnout.
Simča se začala nudit, a tak hledala, co by v holé místnosti mohla dělat. Našla kousek něčeho, co hezky barvilo a kreslila tím po podlaze. Zrovna se dostávala ke dveřím, když se najednou otevřely a Simonka sebou leknutím trhla. Barvící věc jí vypadla z rky a odkutálela se ke zdi, kde ji prudce rozevřené dveře roozmačkaly. Dveřmi bylo vidět štíhlou drobnou siluetu, která zřejmě patřila ženě. Když si Simča zvykla na ostré světlo přicházející zvenku, rozeznala i základní rysy osoby. Patřila ke stejnému druhu jako Arin, jen její tvář byla jemnější a postava zaoblenější a menší. V obličeji měla výraz neskutečného překvapení. Rychle zase dveře zabouchla a podle zvuku se o ně zvenku opřela.
Arin už neseděl, ale stál a čekal, až se dveře znovu otevřou. Simča stála za ním a opatrně pokukovala po dveřích. "Kdo to byl?" zeptala se nakonec. Arin chvíli zvažoval odpověď a nakonec řekl jen "Trochu jsme se znali. Pak zmizela. Strašně dlouho jsme se neviděli." Simča chtěla vědět víc, chtěla vědět kdo to byl, jak se jmenuje a co tu dělá, ale to už se dveře zas otevřely a vešly tentokrát dvě postavy. Jedna z nich byla ta samá, co dveře otevřela napoprvé a ta druhá byl nějaký muž, který vypadal přísně a povýšeně. Přeměřil si Arina pohledem a když si všiml Simči, tiše se uchechtnul.
"Tenhle? To ti za to stojí? Jestli chceš, budou levnější. Pak je spíš někdo pustí." prohlásil muž a podíval se na ženu vedle něj. Ta se na něj prosebně podívala a zašeptala: "Zaplatím za ně." Muž se chladně pousmál a vystrčil ji jemně ze dveří. Ty se za nimi zabouchly a v cele bylo chvíli šero.
Simča si pomalu zvykala na tmu a viděla, že Arin se tváří ustaraně. "Co bude levnější?" vyzvídala. "My," odpověděl stručně Arin. Teprve teď to začalo Simonce docházet. Chtějí je prodat do otroctví.
 

Ve hvězdách - 2. kapitola

31. ledna 2010 v 20:55 | complete geek |  Ve hvězdách
Tak jsem zase napsala další kapitolu. Jsem pomalá, ale to stejně nikomu nevadí, protože to nikdo nečte :-). Pokusím se děj trochu rozjet, aby to bylo trochu ke čtení, tohle je zatím takový úvod. Ať se líbí.


Jiný pohled na svět - 2. kapitola

18. ledna 2010 v 18:33 | complete geek |  Jiný pohled na svět
Ahoj, tak jsem se po dlouhatánské době zmohla na další kapitolku povídky. Já vím, že píšu nechutně pomalu, ale to se stává... Budu se snažit, aby kapitolky přibývaly rychleji. Tahle část ještě stále není nijak napínavá, ale snad se to časem trochu rozjede. Děj jsem přemístila z ciziny radši do svého rodného města a zároveň bydliště, do Prahy. Je to asi lepší, protože tady to přeci jen znám. Doufám, že se líbí.
 


Ve hvězdách - 1. kapitola

30. prosince 2009 v 18:19 | complete geek |  Ve hvězdách
Tak sem dávám první kapitolu povídky, ke které patřil ten obrázek. Snad se bude líbit.

V dálce něco zapípalo.

Simonka seděla na schodech rodinného domku v malém městečku na severu Čech. Na kolenou měla rozevřenou knížku a četla si. Byla to nějaká knížka o dracích a podobných věcech. Listovala knihou a občas se zamyšleně zahleděla daleko za obzor.
Už od mala ji fascinovala obloha. Hlavně noční. Ve dne tam bylo jenom Slunce a pak hladká modrá plocha. Ale v noci byla sametově černá a posetá malilinkými drahokamy a mezi nimi zářil měsíc, jako pastýř, který hlídá své nebeské ovečky. Takhle to šlo říci velice hezky, ale Simonka věděla, že ty drahokámky nejsou vůbec, ale vůbec malinké, ale jsou to hvězdy, veliké žhavé kolue. Měsíc také není žádný pastýř, ale šedivé těleso, které obíhá kolem naší země.
Teď tady seděla a přemýšlela o dalekém vesmíru. Lidé probádali naše nejblžší okolí, ale copak víme, co je dál? Simonka pevně věřila, že jistě někde daleko od naší sluneční soustavy žijí jiní tvorové, kteří možná vypadají skoro stejně jako pozemšťané, ale možná vypadají úplně jinak. Možná jsou daleko chytřejší než my a probádali celý vesmír a tiše se nám posmívají, nebo jsou docela hloupí a ještě je objevy, keré vykonalo lidstvo, čekají.
Teď sedí na schodech úplně jiného domu a vzpomíná na své dětské úvahy o dalekém vesmíru. Dnes už ví, že jsou I další civilizace. Už o nich mnoho ví. Ale to bychom úplně přeskočili, jak se sem dostala.

Jak tak přemýšlela, začalo se smrákat. Vycházely hvězdy a Simonka je zaujatě pozorovala. Vyhledávala mezi nimi souhvězdí a vymýšlela nová. Najednou uviděla padající hvězdu, nebo jak tomu ostatní říkají. Byl to ale pouze meteor. Všichni tvrdí, že si máme něco přát, když vidíme padat hvězdu. Simča na takové věci sice nevěřila, ale stejně si v tu chvíli, jako ostatně kdykoli jindy, přála poznat daleký vesmír. Do té doby by ji však nikdy nenapadlo, že toto její přání jí úplně změní život. Ten večer šla úplně normálně spát a neměla ani ponětí, co se stane dalšího rána.
Ráno se probudila a jelikož byly prázdniny, ležela dál v posteli a užívala si volna. Začala si vybavovat sen, co se jí zdál. Byl tam nějaký divný člověk. Nebo to nebyl tak úplně člověk? Ne, určitě ne. To už se jí to celé vybavilo. Zdálo se jí o nějakém člověku, totiž vlastně to nebyl člověk, který jí říkal, aby šla s ním a ona mu to odsouhlasila. Prý přijde ráno... Hloupé sny.
Simča ucítila jemný otřes. Po chvíli další a zanedlouho uslyšela I tenké pípání. Nevěděla vůbec jak a stála před ní ta bytost z jejího snu.
Simonka si protřela oči. Ta bytost tam pořád stála. Simča začala uvažovat, kdy se asi probudí. Pak začala uvažovat, jestli jde uvažovat ve spánku. Došla k názoru, že ne. Tím pádem ale nespí. Tak co tu dělá ten sen? Je to sen?
Bytost promluvila, ale Simonka nedávala pozor, takže jí rozuměla až napodruhé: "Tak co, půjdeme?" Simča se vyděšeně dívala do tváře té postavy a podařilo se jí pouze zašeptat: "Co?" Bytost protočila oči nad nechápavostí tohohle malého tvora. "Říkala jsi přece, že bys se mnou chtěla jít." "Aha..?" Zazněla tichounká odpověď. "Nebyl to sen?" "Byl, ale ne tak úplně. Obleč se a sbal si věci." Simče se vybavil rozhovor o dalekém vesmíru a už byla téměř rozhodnutá, že si sbalí a půjde, ale vzpomněla si na rodinu a přátele. "Co maminka? Bude se bát. Kamarádi...?" "Neboj, vrátíš se včas." Další přemlouvání nebylo potřeba. Zvědavost zvítězila. Za chvíli už vycházela Simča s podivnou bytostí z domu a nastupovali do malé, zeleno-stříbrné kosmické lodi.

Obrázek

9. prosince 2009 v 18:16 | complete geek |  News
Ahoj, já vím, že jsem moc nepostoupila s mojí jedinou rozepsanou povídkou, ale bohužel jsem prostě pomalá. Přesto bych chtěla začít s novou povídkou, s takovou trošku sci-fi. Už mám rozepsanou první kapitolu, tak uvidíme. Mám tady napřed obrázek, který k tomu tak trochu patří. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem to nakreslila. Je to strašně jednoduchý, ale já neumim kreslit lidi jinak, než ve stoje. Snad se líbí.
Tak zatím ahoj

Jiný pohled na svět - 1. kapitola

1. listopadu 2009 v 18:07 | complete geek |  Jiný pohled na svět
Tak jsme se nastěhovaly. Domek je krásný, světlounce žlutý s červenými okenicemi. Uvnitř je moderně zařízený a můj pokoj je téměř dokonalý. Ještě týden do konce prázdnin, a pak škola...

"Amy!" volala na mě mamka. "Už jdu" odpověděla jsem jí a seběhla po schodech do kuchyně. Přiřítila jsem se dolů a nestačila se divit, co všechno mamka stihla udělat.

"Tak co, už jsi zabydlená?" zeptala se mě mamka a věšela při tom obrázky na zeď. "Co blázníš? Nejsem a jěště dlouho asi nebudu." odpověděla jsem a v duchu jsem uvažovala, jestli vůbec někdy budu. Nikdy jsem neměla ráda stěhování, i když jednoznačně do lepšího.

Naposled jsem se stěhovala, když jsem byla úplně maličká a rodiče se rozvedli. Od té doby jsem bydlela s mamkou v našem malém, útulném domečku. Jenže pak se klidné městečko změnilo na rušnou průmyslovou zónu a rázem byl klid tentam. A tak jsme tady.

Mamka se netvářila překvapeně, proč taky. a zeptala se: "Co pokoj? Nechceš s něčím pomoct?"
"Pokoj je super. A ne díky, nějak už si poradím."

Spousta dívek v mém věku by asi odpověděla nějak takhle: "Co blázníš, vždyť už je mi 16." ale já jsem taková nebyla. A nejsem. Mám mámu ráda a vím, že má o mě starost, a navíc nejsem zas až tak samostatná... Jsem dost jiná a to mi taky dělá starosti.

Jak se začlením do kolektivu? ptala jsem se v duchu. Většina holek v mém věku se zajímá o módu, nosí minisukně, chodí často nakupovat a baví se o klukách a módě. Já jsem úplně jiná. Považuji se za přírodního člověka. Oblečení nosím v zemitých barvách a často chodím do přírody. Nakupování úplně nenávidím. (Úplně náhodná shoda s autorkou...) Schválně, jestli si najdu přatele.

Prohlédla jsem si obývák a kuchyň, které mamka stihla proměnit v obyvatelné místnosti. Světle tyrkysově vymalovaný obývák byl zařízený dost moderně. Světlý dřevěný nábytek se doplňoval s černobílou pohovkou a křesly. (Tu barevnou kombinaci neřešte, něco jsem napsat musela :-)) V kuchyni byla dřevěná linka s umělou deskou.

...

Byl pátek. Konečně jsem se trochu rozkoukala a zabydlela. Děsila mě představa, že již v pondělí budu muset do škly. Nechtěla jsem to nechávat na poslední chvíli, tak jsem se šla trochu připravit do školy. Vzala jsem svoji oblíbenou hadrovou khaki tašku. Do ní jsem naházela jenom propisku, notes, peněženku a foťák. Mobil a klíče přijdou později. No, moc toho nebylo. Mohla jsem to nechat i na neděli.

Konečně přešel prvotní ruch a už i do školy jsem se trochu nachystala, tak jsem se rozhodla, že konečně půjdu prozkoumat zdejší přírodu. Vzala jsem batoh, pití a notes s tužkou. Samozřejmě nechyběla ani obvyklá výbava: KPZ, nůž, kompas, buzola... Ještě jsem ze školní tašky vyndala foťák. Seběhla jsem ze schodů to ještě říct mamce. Ta jenom kývla a dále se věnovala zdokonalování našeho domku.Zná mě a ví, že nemá nejmenší smysl bránit mi v chození do přírody na výlety. Už se o mě i přestala bát. Můj orientační smysl mě vždycky dovede domů. Já se neztratím... (Kam se poděla shodnost s autorkou?)

Měla jsem namířeno do blízkého lesa. Rychle jsem se vymotala z města a zapadlo do hustého porostu. Přírodu jsem prostě milovala. Šla jsem po pěšině a divila se, že jsem tu sama. Na jednu stranu to bylo dobře, na druhou mi bylo trochu líto, že tady nikdo nechodí do přírody. A to tu bylo krásně. Třeba jsou všichni pryč na prázdninách. Utěšovaja jsem se, ale stejně jsem tomu moc nevěřila. Bylo mi jasné, že jsem exot a všichni ostatní jdou radši nakupovat, nebo do kina.

Šla jsem asi hodinku, užívala si přírodu, slunce, vítr... Zabočila jsem na rozcestí a zazdálo se mi, že jsem viděla někoho, jak jde proti mě. Opravdu, šel proti mě kluk zhruba stejně starý jako já. Vypada, že patří do "mojí" skupiny lidí. V duchu jsem zajásala. Řekla jsem mu ahoj a om se nesměle usmál a můj pozdrav zopakoval.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se. "Tebe jsem tu ještě neviděl."
"Před týdnem jsme se přistěhovali, jsem tady poprvé." odpověděla jsem po krátkém zaváhání. Jeho první otázku jsem schválně přešla. Zatím jsem si chtěla nechat svoje jméno pro sebe.

Mlčky kývnul a oba jsme pokračovali původním směrem. Cestou jsem přemýšlela, kdo to asi byl. Pomalu jsem to obrátila směrem domů. Večwr jsem si ještě četla a šla spát.

...

Ráno jsem otevřela oči a snažila se umístit to pípání, co se mi ozývalo vedle hlavy. Po chvíli mi došlo, že je to budík. Natáhla jsem se po něm, napotřetí se streila a zamáčkla ho. Tak jsem tam ještě chvíli ležela a zírala do stropu. Uvědomila jsem si, že je pondělí a musím do školy. Líně jsem se zvedla a doptácela se do koupelny. Nesnášela jsem brzké ranní vztávání. Umyla jsem se a vydala se do pokoje ke skříni s oblečením. Chvíli jsem do ní tupě zírala a pak začala přemýšlet, co na sebe. Chtěla jsem si na sebe vzít něco, v čem nebudu ostatním připadat příliš divná. Rozhodla jsem se pro obyčejné džíny a černé tričko s nápisem, který perfektně vystihoval mou náladu: "Today is not my day". Seběhla jsem do kuchyně a pozdravila mamku. Dala jsem si snídani a vyčistila si zuby. Mamka mi přála hodně štěstí a vyrazila jsem.

Před školou jsem se ztratila v chumlu lidí hrnoucích se dovnitř. Prohlížela jsem si je a nebyla jsem vůbec překvapena, že se skládali převážně z hoperů, bárbínek a podobně. Někdo mi tam byl trochu povědomý akdyž jsem se na něj podívala, docela jsem se divila. Byl to ten kluk, co jsem včera potkala venku. Nevšímaa jsem si ho a radši se snažila najít cestu do třídy. Naštěstí nějací milí lidé označili školu směrovkami, takže jsem učebnu našla celkem snadno. Přelétla jsem pohledem své nové sppolužáky. Všechna místa až na jedno byla zabraná. No, nejsem moc dochvilná. Sledována zvědavými pohledy ostatních jsem došla k tomu volnému místu, a když jsem zvedla hlavu, abych se podívala na svého nvého souseda, musela jsem se přidržet kraje lavice. Neseděl tam nikdo jiný, než ten člověk, co jsem včera potkala.

Zase jednou, ale úplně jinak

12. října 2009 v 20:04 | complete geek |  Jednorázovky
Tak jsem konečně dopsala aspoň tu jednorázovku. Ten konec jsem trochu odflákla, ale jinak to snad jde. Možná by se to téma hodilo i na kapitolovku, ale nevadí. Prosím pište komentáře!

Prolog - Jiný pohled na svět

29. září 2009 v 21:29 | complete geek |  Jiný pohled na svět
Ahoj, dneska sem dám prolog ke své první povídce, kterou už mám malinko rozepsanou a pokusím se vás nalákat, abyste četli dál...
Nevím, jak rychle budu psát, ale nic extra nečekejte. Přeci jen škola zabírá hodně času a zbytek zabírají kroužky a čtení...
Teď už si ale můžete v celém článku přečíst prolog... Geek

Úvod - Jiný pohled na svět

29. září 2009 v 20:13 | complete geek |  Jiný pohled na svět
Jak jste si asi přečetli v mém profilu, tahle povídka bude o jedné holce, která chce být jiná a vidí svět trochu odlišně od ostatních.
Začleňování do kolektivu není jednoduché, zvláště když mají ostatní úplně jiné zájmy. Ale třeba se najde někdo se stejnými zájmy... A třeba to bude i trochu víc než jen kamarád.
Ne, nečekejte nějakou romantiku, na to nemám žaludek. Já mám radši ne-tak-úplně-dobré konce. Tak uvidíme, jak to dopadne. Napište, jak se vám líbí...

Pokusím se přidávat sem nové věci často, ale asi se mi to nepovede.

Pozastavení

15. září 2009 v 18:18 | complete geek |  News
Ahoj, dala jsem sem sice první část "pohádky", ale nějak s ní nejsem spokojená... Připadá mi trochu trapný psát pohádky a navíc se opičit po již napsaných věcech. Napřed napíšu pár věci na papír a pak to sem možná dám... Mezitím sem možná čas od času něco přihodím. Mám rozepsaný celkem obstojný horor, ale nevím, kam jsem dala ten papír... Tak budu hledat. Zatím ahoj, Geek

Kam dál