Jiný pohled na svět - 1. kapitola

1. listopadu 2009 v 18:07 | complete geek |  Jiný pohled na svět
Tak jsme se nastěhovaly. Domek je krásný, světlounce žlutý s červenými okenicemi. Uvnitř je moderně zařízený a můj pokoj je téměř dokonalý. Ještě týden do konce prázdnin, a pak škola...

"Amy!" volala na mě mamka. "Už jdu" odpověděla jsem jí a seběhla po schodech do kuchyně. Přiřítila jsem se dolů a nestačila se divit, co všechno mamka stihla udělat.

"Tak co, už jsi zabydlená?" zeptala se mě mamka a věšela při tom obrázky na zeď. "Co blázníš? Nejsem a jěště dlouho asi nebudu." odpověděla jsem a v duchu jsem uvažovala, jestli vůbec někdy budu. Nikdy jsem neměla ráda stěhování, i když jednoznačně do lepšího.

Naposled jsem se stěhovala, když jsem byla úplně maličká a rodiče se rozvedli. Od té doby jsem bydlela s mamkou v našem malém, útulném domečku. Jenže pak se klidné městečko změnilo na rušnou průmyslovou zónu a rázem byl klid tentam. A tak jsme tady.

Mamka se netvářila překvapeně, proč taky. a zeptala se: "Co pokoj? Nechceš s něčím pomoct?"
"Pokoj je super. A ne díky, nějak už si poradím."

Spousta dívek v mém věku by asi odpověděla nějak takhle: "Co blázníš, vždyť už je mi 16." ale já jsem taková nebyla. A nejsem. Mám mámu ráda a vím, že má o mě starost, a navíc nejsem zas až tak samostatná... Jsem dost jiná a to mi taky dělá starosti.

Jak se začlením do kolektivu? ptala jsem se v duchu. Většina holek v mém věku se zajímá o módu, nosí minisukně, chodí často nakupovat a baví se o klukách a módě. Já jsem úplně jiná. Považuji se za přírodního člověka. Oblečení nosím v zemitých barvách a často chodím do přírody. Nakupování úplně nenávidím. (Úplně náhodná shoda s autorkou...) Schválně, jestli si najdu přatele.

Prohlédla jsem si obývák a kuchyň, které mamka stihla proměnit v obyvatelné místnosti. Světle tyrkysově vymalovaný obývák byl zařízený dost moderně. Světlý dřevěný nábytek se doplňoval s černobílou pohovkou a křesly. (Tu barevnou kombinaci neřešte, něco jsem napsat musela :-)) V kuchyni byla dřevěná linka s umělou deskou.

...

Byl pátek. Konečně jsem se trochu rozkoukala a zabydlela. Děsila mě představa, že již v pondělí budu muset do škly. Nechtěla jsem to nechávat na poslední chvíli, tak jsem se šla trochu připravit do školy. Vzala jsem svoji oblíbenou hadrovou khaki tašku. Do ní jsem naházela jenom propisku, notes, peněženku a foťák. Mobil a klíče přijdou později. No, moc toho nebylo. Mohla jsem to nechat i na neděli.

Konečně přešel prvotní ruch a už i do školy jsem se trochu nachystala, tak jsem se rozhodla, že konečně půjdu prozkoumat zdejší přírodu. Vzala jsem batoh, pití a notes s tužkou. Samozřejmě nechyběla ani obvyklá výbava: KPZ, nůž, kompas, buzola... Ještě jsem ze školní tašky vyndala foťák. Seběhla jsem ze schodů to ještě říct mamce. Ta jenom kývla a dále se věnovala zdokonalování našeho domku.Zná mě a ví, že nemá nejmenší smysl bránit mi v chození do přírody na výlety. Už se o mě i přestala bát. Můj orientační smysl mě vždycky dovede domů. Já se neztratím... (Kam se poděla shodnost s autorkou?)

Měla jsem namířeno do blízkého lesa. Rychle jsem se vymotala z města a zapadlo do hustého porostu. Přírodu jsem prostě milovala. Šla jsem po pěšině a divila se, že jsem tu sama. Na jednu stranu to bylo dobře, na druhou mi bylo trochu líto, že tady nikdo nechodí do přírody. A to tu bylo krásně. Třeba jsou všichni pryč na prázdninách. Utěšovaja jsem se, ale stejně jsem tomu moc nevěřila. Bylo mi jasné, že jsem exot a všichni ostatní jdou radši nakupovat, nebo do kina.

Šla jsem asi hodinku, užívala si přírodu, slunce, vítr... Zabočila jsem na rozcestí a zazdálo se mi, že jsem viděla někoho, jak jde proti mě. Opravdu, šel proti mě kluk zhruba stejně starý jako já. Vypada, že patří do "mojí" skupiny lidí. V duchu jsem zajásala. Řekla jsem mu ahoj a om se nesměle usmál a můj pozdrav zopakoval.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se. "Tebe jsem tu ještě neviděl."
"Před týdnem jsme se přistěhovali, jsem tady poprvé." odpověděla jsem po krátkém zaváhání. Jeho první otázku jsem schválně přešla. Zatím jsem si chtěla nechat svoje jméno pro sebe.

Mlčky kývnul a oba jsme pokračovali původním směrem. Cestou jsem přemýšlela, kdo to asi byl. Pomalu jsem to obrátila směrem domů. Večwr jsem si ještě četla a šla spát.

...

Ráno jsem otevřela oči a snažila se umístit to pípání, co se mi ozývalo vedle hlavy. Po chvíli mi došlo, že je to budík. Natáhla jsem se po něm, napotřetí se streila a zamáčkla ho. Tak jsem tam ještě chvíli ležela a zírala do stropu. Uvědomila jsem si, že je pondělí a musím do školy. Líně jsem se zvedla a doptácela se do koupelny. Nesnášela jsem brzké ranní vztávání. Umyla jsem se a vydala se do pokoje ke skříni s oblečením. Chvíli jsem do ní tupě zírala a pak začala přemýšlet, co na sebe. Chtěla jsem si na sebe vzít něco, v čem nebudu ostatním připadat příliš divná. Rozhodla jsem se pro obyčejné džíny a černé tričko s nápisem, který perfektně vystihoval mou náladu: "Today is not my day". Seběhla jsem do kuchyně a pozdravila mamku. Dala jsem si snídani a vyčistila si zuby. Mamka mi přála hodně štěstí a vyrazila jsem.

Před školou jsem se ztratila v chumlu lidí hrnoucích se dovnitř. Prohlížela jsem si je a nebyla jsem vůbec překvapena, že se skládali převážně z hoperů, bárbínek a podobně. Někdo mi tam byl trochu povědomý akdyž jsem se na něj podívala, docela jsem se divila. Byl to ten kluk, co jsem včera potkala venku. Nevšímaa jsem si ho a radši se snažila najít cestu do třídy. Naštěstí nějací milí lidé označili školu směrovkami, takže jsem učebnu našla celkem snadno. Přelétla jsem pohledem své nové sppolužáky. Všechna místa až na jedno byla zabraná. No, nejsem moc dochvilná. Sledována zvědavými pohledy ostatních jsem došla k tomu volnému místu, a když jsem zvedla hlavu, abych se podívala na svého nvého souseda, musela jsem se přidržet kraje lavice. Neseděl tam nikdo jiný, než ten člověk, co jsem včera potkala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama