Prosinec 2009

Ve hvězdách - 1. kapitola

30. prosince 2009 v 18:19 | complete geek |  Ve hvězdách
Tak sem dávám první kapitolu povídky, ke které patřil ten obrázek. Snad se bude líbit.

V dálce něco zapípalo.

Simonka seděla na schodech rodinného domku v malém městečku na severu Čech. Na kolenou měla rozevřenou knížku a četla si. Byla to nějaká knížka o dracích a podobných věcech. Listovala knihou a občas se zamyšleně zahleděla daleko za obzor.
Už od mala ji fascinovala obloha. Hlavně noční. Ve dne tam bylo jenom Slunce a pak hladká modrá plocha. Ale v noci byla sametově černá a posetá malilinkými drahokamy a mezi nimi zářil měsíc, jako pastýř, který hlídá své nebeské ovečky. Takhle to šlo říci velice hezky, ale Simonka věděla, že ty drahokámky nejsou vůbec, ale vůbec malinké, ale jsou to hvězdy, veliké žhavé kolue. Měsíc také není žádný pastýř, ale šedivé těleso, které obíhá kolem naší země.
Teď tady seděla a přemýšlela o dalekém vesmíru. Lidé probádali naše nejblžší okolí, ale copak víme, co je dál? Simonka pevně věřila, že jistě někde daleko od naší sluneční soustavy žijí jiní tvorové, kteří možná vypadají skoro stejně jako pozemšťané, ale možná vypadají úplně jinak. Možná jsou daleko chytřejší než my a probádali celý vesmír a tiše se nám posmívají, nebo jsou docela hloupí a ještě je objevy, keré vykonalo lidstvo, čekají.
Teď sedí na schodech úplně jiného domu a vzpomíná na své dětské úvahy o dalekém vesmíru. Dnes už ví, že jsou I další civilizace. Už o nich mnoho ví. Ale to bychom úplně přeskočili, jak se sem dostala.

Jak tak přemýšlela, začalo se smrákat. Vycházely hvězdy a Simonka je zaujatě pozorovala. Vyhledávala mezi nimi souhvězdí a vymýšlela nová. Najednou uviděla padající hvězdu, nebo jak tomu ostatní říkají. Byl to ale pouze meteor. Všichni tvrdí, že si máme něco přát, když vidíme padat hvězdu. Simča na takové věci sice nevěřila, ale stejně si v tu chvíli, jako ostatně kdykoli jindy, přála poznat daleký vesmír. Do té doby by ji však nikdy nenapadlo, že toto její přání jí úplně změní život. Ten večer šla úplně normálně spát a neměla ani ponětí, co se stane dalšího rána.
Ráno se probudila a jelikož byly prázdniny, ležela dál v posteli a užívala si volna. Začala si vybavovat sen, co se jí zdál. Byl tam nějaký divný člověk. Nebo to nebyl tak úplně člověk? Ne, určitě ne. To už se jí to celé vybavilo. Zdálo se jí o nějakém člověku, totiž vlastně to nebyl člověk, který jí říkal, aby šla s ním a ona mu to odsouhlasila. Prý přijde ráno... Hloupé sny.
Simča ucítila jemný otřes. Po chvíli další a zanedlouho uslyšela I tenké pípání. Nevěděla vůbec jak a stála před ní ta bytost z jejího snu.
Simonka si protřela oči. Ta bytost tam pořád stála. Simča začala uvažovat, kdy se asi probudí. Pak začala uvažovat, jestli jde uvažovat ve spánku. Došla k názoru, že ne. Tím pádem ale nespí. Tak co tu dělá ten sen? Je to sen?
Bytost promluvila, ale Simonka nedávala pozor, takže jí rozuměla až napodruhé: "Tak co, půjdeme?" Simča se vyděšeně dívala do tváře té postavy a podařilo se jí pouze zašeptat: "Co?" Bytost protočila oči nad nechápavostí tohohle malého tvora. "Říkala jsi přece, že bys se mnou chtěla jít." "Aha..?" Zazněla tichounká odpověď. "Nebyl to sen?" "Byl, ale ne tak úplně. Obleč se a sbal si věci." Simče se vybavil rozhovor o dalekém vesmíru a už byla téměř rozhodnutá, že si sbalí a půjde, ale vzpomněla si na rodinu a přátele. "Co maminka? Bude se bát. Kamarádi...?" "Neboj, vrátíš se včas." Další přemlouvání nebylo potřeba. Zvědavost zvítězila. Za chvíli už vycházela Simča s podivnou bytostí z domu a nastupovali do malé, zeleno-stříbrné kosmické lodi.

Obrázek

9. prosince 2009 v 18:16 | complete geek |  News
Ahoj, já vím, že jsem moc nepostoupila s mojí jedinou rozepsanou povídkou, ale bohužel jsem prostě pomalá. Přesto bych chtěla začít s novou povídkou, s takovou trošku sci-fi. Už mám rozepsanou první kapitolu, tak uvidíme. Mám tady napřed obrázek, který k tomu tak trochu patří. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem to nakreslila. Je to strašně jednoduchý, ale já neumim kreslit lidi jinak, než ve stoje. Snad se líbí.
Tak zatím ahoj